Dělám si věci po svém

Rozhovor s Ladikem Šimečkem

Ladiku, co vznikne, když „miluje se kopretina s lebedou“, Lebedina Kopreda?
U nás z toho vznikne krásná louka, zatím je to tady ještě trochu borčus. Bude tady místo, kde bude lidem dobře. 

Řešilo se tam u nás v Kyjově, že je prý okurková sezóna. Rozhodl jsem se tě proto použít jako náplň do omniovky. Jaký to je, když si uvědomíš, že se s tebou teď bavím jak s oharkem?
Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Aj oharkem. Snad nejsu moc sterilovaný.

Stojíme na vlakovém nádraží. Kde se vzala myšlenka ho postavit?
Koupil jsem pozemek, vylezl navrch, vidím hezký výhled. Ten by neměl ostat jenom pro mě, tak jsme založili louku. Začali chodit staří lidi, prý by si chtěli taky sednout. Je tady výhled 360º, říkám si, kde se sedí zádama k sobě? Na nádraží. Zrovna jel kdesi vlak, zahoukal, a tak vznikla myšlenka udělat nádraží. Místo si o to řeklo samo. 

Je tady nástupiště, koleje. Má to zůstat jen prostorem pro pocestné nebo s tím máš další plány?
Bude se to tady rozvíjet komunitně, podle toho, jak lidi budou mít zájem. Když to půjde, dáme další věci, hlásič, hodiny a pokud bude vůle, zkusíme sehnat vagónek, který může být klubovnou, místem pro drobné akce.

Cítím živě, že nevíš, co s prachama…
Tož cáluju to ze svojeho, ale když za někým přijdu a řeknu, o co jde, dostáváme od spousty lidí pomoc a věci zadarmo a taky pomohla obec. Fakt to není moje nádraží, je to „Lidi sobě“. 

Ladiku, proč jako neděláš něco rozumnýho? Proč doma třeba nesekáš trávník, a děláš takové hovadiny? 
Přemíra energie…ale hlavně, když si budeme všichni akorát sekat trávník okolo baráku, tak co z nás zbyde? Každý by si měl definovat sebe sama ve veřejném prostoru a já jsem si už kdysi dávno řekl, že chcu dělat lidem radost.

Nezůstává jen u tvých aktivit, zapojují se i další lidi. Začíná se dokonce měnit ta nejbližší krajina kolem nádraží.
Když jsem majitelům okolních pozemků řekl, co budu dělat, ťukali si na čelo. Před tím tu byly pole, teď tady mají jedni pastvu pro ovce, další zakládají sad, vysadily se stromy, dokonce někteří říkali, že by dali část svých pozemků na společnou alej. Jeden kamarád tady má kousek půdy a přemýšlí, jaký on tam udělá sedánek. Tak jsem mu navrhl letiště – lavička, větrný pytel a máš to. Dole u sklepů uděláme metro. 

Ten tvůj veřejný prostor nekončí nádražím, za barák se ti chodí učit děti ze základní školy, skauti, je tady sjezdovka Ester, alej Karla Gotta…
Když jsem sadil trnky, tak umřel Karel, tak jsem to pojmenoval Alej Karla Gotta a bude z ní božská gořalka. Děcka ze základní školy tady mají normálně vyučování, gympláci to tady využívali taky při výuce nějakých přírodovědných předmětů, skauti tady mají základnu, přespat může kdokoli… 

Jsi teď borec z Kostelca. Jak se ti změnil život, bydlíš sice jen pár kroků od Kyjova, ale přece jen…
Divej, já jsem do nedávna říkal, že su Kyjovják v Kostelci, teď už su Kostelák. Já v Kyjově pracuju, ale jinak tam vlastně už nepůsobím. Z dění tam jsem vypadl, aniž se ho jakkoli zříkám, kdokoli přijde s nějakou aktivitou, tak se jistě zapojím, ale žiju už jinak. Jiná komunita, jiní lidé.  

Dokázal bys mi říct tři věci, které ti po odchodu z Kyjova chybí? A taky by mě zajímalo, co jsi odchodem získal.
To je hrozně těžká otázka. Získal jsem moc nových kamarádů. Novou perspektivu, dostal jsem se mimo bublinu, ve které bych v Kyjově zůstal, aniž bych ale přetrhal kontakty. Štvalo mě ale třeba to, že v Kyjově pořád narážíš na to, že věci nejdou, nejdou, nejdou. Tak to přispělo té mojí emancipaci, můžu si teď dělat ty věci kdy chci a po svém. 

Kyjov je ale srdcovka. Data jsou neúprosný, stárne, vymírá… Je jasné, že dědiny okolo budou prosperovat úměrně tomu, jak se bude dařit Kyjovu, ta pupeční šňůra je jasná. Takže mě mrzí spíš ten úbytek lidí, ale že bych pociťoval vyloženě nějakou ztrátu, to asi ne. 

V Kyjově vyhlásili plán, že město bude mít do roku, teď nevím přesně – tuším dvacet osm – třináct tisíc obyvatel. Asi už existuje plán na anexi Sobůlek. Vážně, je nás čím dál míň, hlavně mladí jdou pryč. Proč jsi odešel ty? 
Dívej na Chřiby, tam je Moravský Blaník (Bradlo, pozn. red), tam sedí ti kluci schovaní, na bečkách. Až bude průšvih, tak budou logicky prve zachraňovat Kostelec, až pak Kyjov, tak jsem se radši přestěhoval sem.     

Je to jednoduché, neměli jsme prostor k bydlení. Měli jsme sice pozemek, ale pro mladou rodinu trvala ta příprava tak strašně dlouho, že ve chvíli, kdy jsme viděli alternativu, museli jsme ji vzít. Roky jsou neúprosné. 

Hodně lidí tě má spojeného s divadlem. Pokračuješ v něm po odchodu z Kyjova?
Pokračuju, já jsem začínal jako divadelník, sportovával jsem, pak přišel folklór, pak jsem z Kyjova odcházel k profíkům do Ondráše, přes něj se dostal ke kontaktům a k dalším kulturním aktivitám. To pokračuje. Takže teď třeba nejsem vidět v Kyjově, ale ne nějak programově, ale protože mě nikdo neoslovuje. Ale mimo Kyjov mám pořád ročně okolo dvaceti moderování. Pořád dělám dramaturgii, režii, scénáře, u toho jsem zůstal. 

Já tě mám spojeného aj se Slováckým rokem. Jak ses dostal k práci na přípravě tady té slovácké olympiády? 
Já jsem se k tomu dostal v roce 1999. Byl jsem autorem některých programů a členem programové rady, kde jsme se o tom nějak bavili. Ale v tom posledním ročníku už jsem nepůsobil autorsky, jenom jako účinkující.

To byl rok 2023. Proč už ses na tom nepodílel?
Starosta Lukl v roce 2021 přišel s tím, že chce, aby bylo sté výročí Slováckého roku, prý se to zaplatí. Začali jsme pracovat na přípravě, a když jsme měli zpola hotovo, tak přišel, že nic nebude. Když mě pak oslovili 2022, tak už se mi do toho nechtělo. Důvodů bylo víc a nechtěl jsem působit nějak toxicky.

Dobře, Slovácký rok má určitě rovinu kulturní, etnografickou, tradicionalistickou, adiktologickou, spolkovou, ale i politickou…
Jasně, město Kyjov nese tíhu zajištění financí, jeho produkční část, a vedení města tak pochopitelně prosazuje svou vůli. Slovácký rok ale není „majetkem“ ani radnice, ani starosty nebo nějaké úzké skupiny lidí. Autoři a účinkující nejsou zaměstnanci, jsou to dobrovolníci, kteří se slavností žijí. Na to by se nemělo zapomenout.

Slovácký rok je podle mě instituce, ne privátní projekt. Proto by měl mít svůj „senát“ s jasnými pravidly, tvořený lidmi z regionu. Ti by se měli – řekněme třetina po šesti letech – měnit, měli by to být staří i mladí a měli by tvořit zadání pro předsedu programové rady. Tihle lidi by měli otevírat témata, vnášet je tam. A i v tomto „senátu“ by vedení města mělo mít pouze hlas rovný ostatním členům. Slovácký rok má být otevřené prostředí pro tvořivé lidi, kteří ho nakonec vytváří, ne něco, co si někdo privatizuje nebo pojímá úřednicky. 

Nemám to nějak propracované, ale chtělo by to najít způsob přípravy, kdy přivedeme další lidi, ke zkušeným lidem novou krev. Nové, a třeba i kritické pohledy. Z toho pak může vyjít zadání třeba směrem k multižánrovosti, ale klidně i zadání tradicionalistické. 

Říkáš témata… Co to jako je?
Divej, třeba dramaturgie průvodu. To není o tom, že si prostě pozvu nějaké kamarády z dědin. Jsou tady ukázané krojové příbuznosti a zvláštnosti, prezentace celého Slovácka jako při původních sokolských ročnících? 

Lidi, kteří do průvodu přijdou, tak na své účasti čtyři roky makají, mají důvod se o něco snažit, něco udržovat, aby to jednou za čtyři roky na té olympiádě ukázali. 

Takový tanečník zažije v aktivním tanečním životě řekněme dva Slovácké roky, muzikant třeba tři. Slovácký rok bude tak dobrý, jak dobrá je práce těch lidí v mezidobí. To se nevyšvihne za týden. Témata se tvoří v mezidobí. 

Co mně osobně na posledním Slováckém roku chybělo, byl přesah. Když jste to dělali dřív, pamatuju Zuzanu Lapčíkovou, Pakoru, vaše divadlo. Teď je to pro mě trošku jednorozměrné. Ale nevím, školy nemám. 
V roce 2019 jsem byl šéfem programové rady a snažil se dramaturgii napsat tak, aby to bylo pro různé cílové skupiny. Podle mě je Slovácký rok vlastně sousedské setkání, sešli se Sokolové, byl to národní manifest, přehlídka toho, co dělají. Podle mě je dobře, když tam jsou konzervativci i lidi na pomezí žánrů, i třeba bigbíťáci. Tak by to mělo být. Ale i tady bysme se měli bavit, jestli to, že se zve někdo z jiného žánru, koncepčně někam směřuje. 

Krásné nebylo jen vystoupení Pakory a setkání jazzu s folklórem, líbila se mi i volba místa, ten prostor vedle kapličky.
No to je další věc… Pořád není jasné, co to je teda za místo. Kyjov furt neví, je to hřbitov – není to hřbitov? Ten pomník, ten šutr to tam podle mě úplně zabil. Musíme si říct, jestli je to veřejný prostor, nebo pietní místo? A takový dialog by se měl přece vést i skrze instituci Slováckého roku. 

Na posledním Slováckém roku vystupovali Cigánský diabli. Jako muzikant říkám, klobouk dolů, ale... Profíci, rychlí jsou, jak čerti, ale nevím, jestli to tam úplně patří. Podle mě je to produkt. Má být Slovácký rok produkt?
My jsme v roce 2019 poskládali z místních kluků, vynikajících muzikantů, orchestr Kyjov hraje Kyjov, podobná věc se pak udělala v roce 2023, to bylo fajn. Oba ročníky Slováckého roku byly ukončeny hostem. Povedlo se nám sem dostat v roce 2019 Ondráš se SĽUK, v roce 2015 Pavla Šporcla s multižánrovým programem a teď sem přijeli ti Diabli, přesunulo se to před radnici. Diabli nejsou špatní, ale je to špatná dramaturgická volba. Hrají populáry a ti naši domácí hráči, co se k nim přidali, dělali akorát křoví, jako by tam vlastně vůbec nebyli. 

Takže host ano, ale musíme vědět, co od toho chceme. Kdyby zahráli s drajvem plnokrevnou romskou lidovou muziku, bylo by vyznění jiné. Já si myslím, že na konci programu, na dozvuk, tam nemá hrát populár působící sterilně a bez chuti. Profíci, kteří odehrají kšeft a hotovo. 

Já se osobně nějak skrze folklór nedefinuju, mě to dost minulo. Ale z pohledu laika se mi zdá, že v Kyjově folklór znamená, že si ti stejní borci oblečou stejné obleky, zazpívají stejný set songů jako při poslední akci, popijou a jdou dom. 
To je správný pohled, pokud se podíváš jen na ty tradiční zvykoslovné obřady. Ty jsou stejné, zůstávají stejné, a tak to má být. Ale jsou řekněme „pódioví“ souboráci a „krůžkaři“. Chasa a krůžek by podle mě měla mít jiný způsob práce, aby to bylo životné a vtahovalo tam i jiné lidi. 

Nevím, jestli máš ty ze své perspektivy šanci vidět to, co tvoří. Dělají věci hezké, i multižánrové, ale je otázka, jestli mají prostor k jejich prezentaci. 

Dobře, ale běžný „konzument“ vidí stále totéž. Kde se dějí ty posuny, vývoj, kreativita?
Myslím si, že současná dramaturgie kyjovského folklóru je udělaná tak, že vy nemáte moc šanci takové věci vidět. 

A ostatní mají šanci to vidět? Viděli to někdy? Tys to někdy viděl?
Viděl, protože to vyhledávám. Premiéru nového komponovaného programu třeba. Folklór už není způsob života, je to žánr. Živý žánr. Folkloristi jako vysílač a ty jako přijímač nejste prostě naladění na stejnou frekvenci. Asi.

Zajímal by mě tvůj pohled na roli města v podpoře kultury a aktivních lidí. Chápej, já třeba dělám bigbít a přál bych si, aby město takové aktivity podpořilo aspoň tím, že třeba umožní zkoušení v městských prostorách. Jak má jít město naproti divadelníkům, muzikantům, výtvarníkům?
Pokud jsou ve vedení měst lidi, kteří tam chtějí mít kulturu, můžou na to jít dvojím způsobem: Buď ji nakoupí z venku, anebo podpoří místní. Respektive kombinací obojího. A podpora místních spočívá přesně v tom, o čem mluvíš – vytvořme podmínky, sdílené zkušebny, zvýhodněný nájem pro místní organizátory akcí, možnost půjčit si materiál a vybavení, pomoc s Osou (Ochranný svaz autorský, pozn. red.). Máme přece odbor kultury a školství. Je v náplni lidí na něm pomoct v tomto směru, nebo jsou to papíroví úředníci? Když vytvoříš prostor, možná z toho něco vzejde. Něco vytvořit je strašně složité – minutu hraješ, ale týden to chystáš. Pomožme těm lidem v tom týdnu. 

Souvisí s tou otázkou i to, jak třeba děcka tráví svůj volný čas, s aktivitama škol, osvíceností kantorů. 

Umím si představit člověka, který řekne: „Co je mně po tom, co dělají nějaké děcka, toto já po starostovi nechcu a nechcu to platit.“ Já si myslím, že když nebudeme kulturu, aktivity lidí a děti podporovat, tak se s tou společností něco nešťastného stane. Ale nemusí si to myslet všichni. 
Já lidi s takovým názorem přesvědčit neumím. Vlastně se s nimi asi nemám o čem bavit. Když vytvoříš podmínky, možná se změní poměr aktivních a pasivních. To je celé. 

To je na závěr rozhovoru docela dobré. Jo vlastně, konečně se rekonstruuje klub v Nětčicích, dřív Mlat Klub, spojený s divadlem a šedesáti lety bigbítu v Kyjově. Jak to vidíš?
Je a bude to krásný prostor, ale barák sám o sobě moc neznamená. Podstatné je, co se pak bude dít v něm. Pokud se z toho stane jen další sál MKS, tak asi blbý. DNA Jančovky je o něčem jiném než o mainstreamu. Líbí se mi třeba řešení brněnského Semillassa. Je to vlastně městský kulturák, ale oni to tam dali soukromé agentuře, která samozřejmě dělá věci komerční, ale dělá i ty okrajovější. Město jim říká: Já chci tady z těch 365 dnů v roce mít tolik a tolik dní na aktivity města, na vystoupení místních a dětí ze škol. Provozovatel ten prostor zaručuje a ve zbytku má volnou ruku v tom, jak sál naplnit a vydělat. A tím, že vydělávají, vytváří prostor i pro lidi a pro ty okrajovější programy. 

Taky myslím, že by to mělo mít nějakého dramaturga, někoho, kdo se opravdu stará o náplň…
Já mám Jančovku rád, rád tam chodím, ale právě su trochu skeptický, co ta oprava přinese. Oprava samotná, bez toho, aby to mělo „pána” a obsah, nezmění užitnou hodnotu toho domu. 

Tož to skončíme takovým otevřeným pohledem do budoucna. 
Ba.

Jo mimochodem… nevíš, jak to, že když duchové prochází zdí, nepropadnou se při zjevení podlahou?
Ví, jak na to, a dělají si věci po svém.

S Ladikem si vykládal Matěj 
(v Kostelcu u nádraží a pak v hospodě u hřiště, platil Ladik)