Lidem musíte dát prostor, aby se mohli zapojovat

Jednou z velkých novinek, kterou MAS Kyjovské Slovácko v pohybu v prvních letech nového tisíciletí do regionu přinesla, bylo komunitní plánování. O co vlastně jde?
Základ programu LEADER, ze kterého MAS vycházejí, spočívá v tom, že si skupina lidí vytvoří vlastní strategii rozvoje reflektující potřeby místních obyvatel. Tyto potřeby je nutné nejprve zmapovat. K tomu slouží komunitní plánování – rozvoj území a poskytovaných služeb neplánuje někdo v kanceláři v Brně nebo Praze, ale plánují si ho místní lidé pomocí speciálních metod komunitního rozvoje. Měla jsem štěstí, že nás v Nadaci Partnerství, kde jsem kdysi začínala, učili tyto metody zkušení američtí lektoři. V začátcích mi pomohla i znalost území – roky předtím jsem byla starostkou a místostarostkou ve Vlkoši, znala jsem hodně aktivních lidí i starostů. Kyjovskou MASku jsem tedy vystavěla na znalostech území i na dovednostech získaných od zahraničních lektorů.

Do komunitního plánování se zapojují všichni, v dané obci nebo regionu propojujeme podnikatele, neziskovky i veřejnou správu. Podstata plánování je v tom, že když si k jednomu stolu sednou třeba učitel, farář a starosta, nikdo nemůže prosadit jen zájem jednoho sektoru. Musí se domluvit na tom, co bude prospěšné pro všechny. Neprosadí se jedna zájmová skupina, hledáme kompromis. 

Pomocí propracovaných metod komunitního plánování postupně sbíráme náměty od místních, třídíme je z hlediska potřebnosti a uskutečnitelnosti, výběr se postupně zužuje, až se dostaneme k tomu zásadnímu. Metody proveditelnosti a dopadu pomůžou vybrat realizovatelné projekty odpovídající nejžádanějším potřebám území.

Sociální služby představují jednu ze složek komunitního plánování. Co v tomto ohledu MASka vlastně dělá?
K sociálním službám jsme se dostali až v posledních několika letech, v rámci OPZ (Operační program zaměstnanosti) „Budujeme komunitu od úsvitu do úsvitu“. V projektu šlo o posílení komunitního soužití, rozvíjení spolupráci mezi organizacemi v sociální oblasti a propojení dostupných sociálních a fakultativních služeb na území Kyjovska. Ale také o podporu vzájemnosti místních lidí a vytvoření příležitosti k jejich setkávání a propojování – abychom uměli otevřít nové cesty k pomoci, když jí bude zapotřebí. 

Jako jednu z prvních věcí jsme vytvořili platformu pro spolupráci poskytovatelů sociálních služeb na Kyjovsku, protože jsme měli pocit, že si spíše konkurují, než aby se doplňovali.

Dali jsme je tedy dohromady, aby spolu začali lépe komunikovat. Vytvořili jsme k tomu mimo jiné web Kyjovsko pomáhá, který nabízí kontakty, informace, ale třeba i podcasty a tlačítko první pomoci. Tam se začaly propojovat všechny služby na Kyjovsku zabývající se sociální oblastí.

Společně s poskytovateli služeb se scházíme a diskutujeme o tom, co v regionu chybí a co můžeme pomoci zařídit. Samotné komunitní plánování sociálních služeb má ale v gesci sociální odbor města Kyjova – my se účastníme, ale neřídíme to.

Je Kyjovsko z pohledu komunitního plánování něčím specifické?
Myslím, že deficit našeho regionu spočívá v tom, že komunitní plánování není považováno starosty za tak důležité, jako ostatní povinnosti a záležitosti, kterým se musí věnovat a které jsou pro ně prioritní. Často také považují mandát starosty za možnost rozhodovat samostatně. Za třicet let, co se v této oblasti pohybuji, vidím, že obce jsou někdy jakýmisi „rukojmími“ svých starostů. Starosta má spoustu informací, dostává se k němu spousta výzev a možností, ale nepustí je na zastupitelstvo a dál. Osvícený starosta oproti tomu řekne: To je příležitost, pojďme se bavit, zeptejme se lidí, jestli by měli zájem. Když takový starosta chybí, obec zůstane uzavřená a izolovaná, nerozvíjí se.

To je za mne velký deficit území Kyjovska – samospráva si často neuvědomuje důležitost komunitního plánování, chybí jí kompetence a vzdělání, ale také čas a kapacita. Starostové a zastupitelé si neuvědomují, že když si lidé něco sami naplánují a navrhnou, jsou pak ochotni se na tom i podílet. A naopak, když daný projekt nepřijmou za svůj, nebudou se zapojovat ani jej bránit.

Můžeš zmínit konkrétní projekt nebo službu, která díky komunitnímu plánování vznikla a považuješ ji za ukázkovou?
V mikroregionu Nový Dvůr, kde jsem byla manažerkou od začátku, se podařily všechny projekty. Šlapací drezína, tradice na zámku, trh místních produktů a řemesel – všechno vzniklo díky komunikaci s místními podnikateli, se zámkem a odborníky kolem něj, se starosty.

Největší úspěch mohly potenciálně přinést pozemkové úpravy, a i když jsme nedokázali využít všechny možnost, ze zapojení mám radost. Třeba v Kostelci jsme dělali krajinný plán ještě před pozemkovými úpravami, tedy komunitní plánování se zemědělci, vlastníky, uživateli a místními lidmi, kde se vyjasňovaly potřeby území. Bylo zřetelně vidět, jak je důležité zapojení lidí. Při setkání místní vzpomínali, kde dřív tekla voda, co kde v krajině fungovalo. Projektantka krajinného plánu pak přiznala, že si sice myslela, že území zná, ale od lidí dostala další úžasné informace, ke kterým by se jinak nedostala.

V tom to je – lidé mají obrovské znalosti, invenci a nápady. Když nedostanou možnost se vyjádřit, stavějí se k nejrůznějším projektům lhostejně. Jejich zapojení je podstatou komunitního plánování.

A co zmíněná sociální oblast?
V sociální oblasti se pohybuji jen jako komunitní pracovnice, která má na starosti aktivizaci seniorů. Důležitým motivem je pomoct seniorům prožívat aktivní stáří a nestárnout v osamění. I zde mapujeme potřeby seniorů a na základě těchto potřeb připravujeme programy k jejich uspokojování. Zjistili jsme, že v některých obcích neexistuje vlastně žádná platforma pro setkávání seniorů. 

Když jsme začali se seniory mluvit a dali jim možnost vyjádřit se, co by chtěli nebo jaké mají potřeby, padaly z nich skvělé nápady. Vznikly třeba místní kuchařky, předávání receptů a řemeslných dovedností mladším generacím atd. Například v Miloticích dělají série setkání věnovaných údržbě a oblékání do krojů. Jsou to drobnosti, které by nás ale nenapadly, kdyby s nimi sami lidé nepřišli.

Vidíš nějaký posun za těch dvacet let? Zapojují se lidé častěji a přinášejí lepší nápady?
Lidem se prostě musí dát prostor, aby se mohli zapojovat. Nic nestane samo od sebe, lidi je třeba namotivovat, musíme iniciovat aktivitu. MASka hraje důležitou roli hybatele, iniciátora a podněcovatele – dělá celkovou animaci území.

Posun vidím třeba i díky tomu, že všechny obce dnes musí mít povinně zpracovaný Program rozvoje venkova s metodami komunitního rozvoje. Někteří to dělají jen naoko, ale posun tam je.

Nese to ale s sebou i jistá negativa. Pravidla programů, které jsme využívali před dvaceti lety, jsou dnes hodně sešněrovaná. Komunitní manažeři musí být v první řadě úředníci. A vytrácí se fakt, že by měli být především komunikátory na svém území. Na to nezbývá čas…

Kdybys měla dát tři rady – co pro tebe představuje pomyslnou svatou trojici komunitního plánování?
Těžká otázka... Naznačila jsem, že komunikace s lidmi je základ. Člověk musí zůstat na prvním místě.

Dále dodržovat princip partnerství. Komunita se nesmí uzavírat do sebe, musí zůstat otevřená. Komunikovat je třeba všemi směry – horizontálně i vertikálně, od ministerstev až na místní úroveň, od důchodců po posledního dělníka.

A transparentnost. Dodržovat tradice, ale zároveň vědomě inovovat. Ne nutně přebírat zahraniční novinky, ale dělat věci novým způsobem s ohledem na vlastní lokalitu a její podmínky.

Věřím, že se komunitní plánování bude dostávat lidem čím dál víc pod kůži a pochopí, že je to nejlepší princip rozvoje. A mám radost, že se dnes třeba i na úřadech začíná uvažovat jinak než direktivně.

S Aničkou Čarkovou si povídal Ondřej Krajtl

Co je komunitní plánování sociálních služeb?
Jde o metodu zjišťování a slaďování potřeb občanů s dostupnými sociálními službami. Výsledkem je komunitní plán – konsenzus mezi tím, co je potřebné, a tím, co je možné. Na plánování se podílejí:

●     Uživatelé – lidé, kteří služby využívají. Vyjadřují své potřeby a priority.
●     Poskytovatelé – organizace zajišťující služby. Znají praxi, trendy i systémové možnosti.
●     Zadavatelé – obce a kraje. Garantují realizaci plánu a nesou odpovědnost za dostupnost služeb.
●     Veřejnost – aktivní občané, kterým téma není lhostejné.

Plánování probíhá za účasti komunity – nikoli od stolu, ale ve spolupráci všech, kterých se služby týkají. Plánovací proces se spirálovitě opakuje: plánování → realizace → vyhodnocení → úprava → nové plánování. Součástí je průběžné sledování, co se daří a kde je třeba změna.