Snažil jsem se nebýt lhostejný

Ahoj dědo, nebudeme dělat, že se neznáme... Chtěl bych si s tebou chvíli popovídat o tom, co všechno jsi v životě dělal pro druhé lidi. 
Nabízí se rovnou zeptat na uskupení Omega Plus. Jak vznikla a proč vznikla?
Vojto, Omega vznikla už před víc než pětadvaceti lety. Původní Omegu jsme založili s Ivošem Kyněrů a Jožků Packem. Plánovali jsme ji jako rehabilitační zařízení pro závislé. Tenkrát byly celostátní výzvy na získání grantu, taky jsme dvakrát žádali, ale nedostali jsme nic. Navíc jsem se aj bál, že neseženeme dost kvalifikovaných lidí. No, s Jožkou Packem jsme nakonec viděli další směr každý jinak a rozešli se.

Nedlouho potom jsem pomáhal v Kyjově zakládat pobočku Charity. Ta měla na mnoha místech republiky takzvaný „šatník“. Potkal jsem náhodou známou, táhla velký balík na poštu, prý posílá hadry do centrály Diakonie v Úpici. Řekl jsem si, že by to mohlo být i v Kyjově. Slovo dalo slovo, tak jsme založili Omegu Plus. 

Čemu jste se teda nakonec věnovali?
Postupně jsme měli 4 nebo 5 hlavních činností: šatník, půjčovna invalidních pomůcek, kola pro Afriku, nadace pro transplantace kostní dřeně a obvazy pro malomocné. Aktuálně už funguje jen šatník a kostní dřeň. Tu taky už jenom tak tak držíme. Teď je kasička už jenom pod vánočním stromkem, ale i tady je to možná letos naposled…

Kolik jste za ty roky, co se snažíte pomáhat, vybrali?
No šak se tam zastav přispět. Za ty roky jsme vybrali asi 680 tisíc. Za advent tak okolo 30 nebo 40 tisíc. Jednou tam bylo hozených 10 tisíc v bankovkách po kupě. To byl tenkrát ještě doktor Dlouhý zdráv, on tomu hodně fandil a mám takové tušení, že dárcem byl on. 

To je hezké. Vím, že vám ale párkrát kasičku i vykradli. Dokonce se stalo, že ukradené peníze přišel zloděj vrátit.
Ano, třikrát nám to vybrali. Pak jsme začali dary raději průběžně odebírat a jednou byla  celá kasička pryč. Když jsem to šel ohlásit na policajty, už mě čekali. Dozvěděl jsem se, že někdo zazvonil, utekl a na rohožce ležela obálka se vzkazem „Omlouvám se, vracím co jsem vzal.“. Asi se v tom člověku hnulo svědomí.

Už od začátku byla Omega plus spolek důchodců?
No ano, takoví charitní nadšenci. Začalo to jako šatník a k tomu nádobí a nábytek. Během dvou let nás bylo v Omeze čtrnáct. Bohužel, sedm z nás už zemřelo. Anežka Koláčková, Liba Lungová, Eva Svršková, Marta Petrášová, Franta Gajdoš, Jožka Sedlář a teď paní Vodáková. Teď jsem v Omeze já, pan Horák, Helena Kubaczková, Jarka Malíková, Draha Staňková, Marie Mezihoráková a Marie Lomozíková. Průměrný věk pracovníků Omegy je tak 83 roků určitě.

Jak postupně vznikly ty další činnosti? Šatník a potřeby pro invalidy si dovedu představit. Co ty další?
V katolickém týdeníku otiskli příspěvek, že se shání kola pro stát Gabon. Kola se měla soustřeďovat v ostravské věznici. Zapojili jsme se, a vždycky když se naplnilo kolama auto, dobrovolník ze Ždánic je tam odvezl. Tak vznikla Kola pro Afriku.

No a obvazy pro malomocné začaly tak, že jsem našel v kostele letáček s prosbou o obvazy. Nakonec jsme je dodávali na pětatřicet míst, dvacet tři z nich bylo v deseti afrických státech, jedenáct leprosálií bylo v Indii. 

Vymysleli jsme systém, jak se dostat za rozumnou cenu ke „Sněhurce“ (označení pro ideální materiál, pozn. red.). S tím pomohla textilka v Chocni a taky textilka ve Svatobořicích. Ve špičce na projektu pracovalo asi 850 pletařek po celé republice. 

Po covidu ale musel bohužel projekt skončit, ročně nás to totiž stálo 200 tisíc. 

Ale žádal jsi o podporu i nějaká ministerstva, že?
Jo, před volbama. Když Karel Schwarzenberg kandidoval na prezidenta, dojel do Kyjova a starosta nás s panem děkanem pozval na radnicu na kafe, řekl jsem si, že Schwarzenberga požádám o příspěvek. Díky němu jsme pak dostali 120 tisíc. Asi po třech letech, když pak z ministerstva odešel, nám napsali, že už je fond ukončený. Tak jsme to skládali tady po tisícovkách od lidí z okolí a pořád to nějak fungovalo. Tož tak. 

Po vás projekt převzal Josef Gricman z Valašské Polanky...
Ano, ale posledních 5 roků jsme neměli žádnou zpětnou vazbu ani z Afriky, ani z Indie.  Ne že bysme čekali na poděkování, ale zajímalo by nás, jestli to vůbec dorazí a jestli to je k něčemu. Ne vždycky to dopadlo podle našich představ, dozvěděli jsme se třeba od lidí z jednoho leprosária, že pracovníci druhého prodávají materiál někde na tržnici. Tak ať jim to prý neposíláme. 

A tys do té Indie jel…
…před 10 lety. To jsme jeli ve čtyřech do Kalkaty. Tam to je hrozný. Na cestu mi přispěl arcibiskup Graubner, projekt se mu líbil. 

Jaké to bylo v Indii?
Země velkých kontrastů. Centrum bylo evropské. Čím větší periferie, tím horší. Za baráčkama směrem k řece byla hromada smetí, na tom slepice, prasata, psi, koze. Tam v těch slumech, hrůza. To my ve Strážovicích jsme měli lepší chlívek pro prase. No chudáci lidi. 

Ještě si pamatuju, že jste posílali kamiony s pomocí na Ukrajinu, nebo po povodních, když bylo potřeba.
Jo, dovezli jsme 21 kamionů z Holandska, kde byly dvě pobočky Výboru dobré vůle. Holanďané ty věci už nepotřebovali a nabízeli to „východní Evropě“ – nemocniční postele, invalidní pomůcky, deky, nábytek, nádobí, obrazy. To jsme pak předávali do  různých ústavů, domovů důchodců a dalších zařízení. A když se za to něco utržilo, tak jsme pak koupili auto do charity, kola sestřičkám a tak. 

Má to tady být v rámci nového ekoru, říkají tomu re-use centrum.
Ano, slyšel jsem. Snad se to ujme. 

To je pohyb ze západu sem. Pak se zas něco vozilo odsud dál na východ, ne?
Odsud jsem třikrát vezl věci na Ukrajinu, do Tjačivu, kde působil misionář Petr Krenický. Zřizoval fary, pomáhal školám. Zrovna byly po nějakých povodních vyplavené, tak se tam vezly třeba lavice a židle.

A když byly povodně u nás?
To bylo Humenné, Frýdlant v Čechách, pak na severní Moravě nějaká dědina, pak Třeboň, Majdaléna, tam v jižních Čechách to byly tři. Zkrátka jedenáctkrát jsme vezli nákladní auto s různýma věcma jako pračky, nábytek a všecko, co nám sem už tehdy dávali lidi jako vyřazené, ale pořád slušné. 

Další tvoje aktivity mám spojené s Bėhem Terryho Foxe. 
Jo, to bylo mockrát tady po celém okolí Kyjova. A jako jediní v republice jsme dělali cyklomaraton Terryho Foxe. 

Ale pak byl v Kanadě průšvih s tou nadací, někdo ji tuneloval, a rodina Terryho Foxe zakázala používat jeho jméno a celé to šlo do kytek.

Při svých aktivitách ses taky potkal s mořem zajímavých lidí, třeba s Jiřím Grygarem, Jurou Pavlicou. Pamatuju si třeba, že jsme byli na chalupě u Radovana Lukavského. 
S Jiřím Grygarem to bylo v době, kdy mu vyšla jeho kniha Vesmír. Šla na dračku a já jsem ho tehdy nějak kontaktoval kvůli nákupu většího množství jeho knížek, pak jsem ho sem aj pozval a od té doby jsme zůstali v kontaktu. 

A jak to bylo s Lukavským… čoveče, to už ani nevím. Ale s ním jsme si pak byli velice blízcí. 

Za ním jsem měl jet naposledy, abych mu zavezl brikety na topení. Ale večer před odjezdem mně Lukavský volal, že mu syn předchozí noc zemřel v náručí, že z  návštěvy nic nebude.

Aj jsem tady měl na návštěvě třeba profesora Matějčka (dětský psycholog, pozn. red.), to byl velice zlatý člověk. 

Když ještě chvilku zůstaneme u těch zvučnějších jmen, tak třeba Livii Klausovou znáš jen přes tu nadaci kostní dřeně? 
Jo, tam byli patrony ona, kardinál Vlk a Jiřina Jirásková. Ta zemřela první, Vlk to asi skončil kvůli věku a Klausová taky tak nějak. Teď je patron biskup Malý a herec Vetchý. Nadace má každý rok v Obecním domě v Praze setkání dárců a příjemců a tam jsem se s ní potkal a pozval ji do Kyjova na benefiční zabijačku. Přijet nemohla, ale zabijačku jsme jí dovezli. Klausové, Vlkovi a té paní z ministerstva zahraničí, co nám pomohla s obvazama pro leprosálie. Měli jsme tehdy povolení vjet autem až přímo na Pražský hrad. Japonci si nás tam fotili, že jsme nějaká delegace. Na Hradě se nejvíc líbila flaška slivovice.

Další tvou aktivitou byly památníky. Na Velehradě k Akci K, památník na starém hřbitově nad muzeem...
Je to tak. S Jiřím Dunděrou jsme teď měli plán na poslední památník, a to památník všem kyjovským obětem včetně Romů, kteří nic nemají, ale to město nechce. Je to škoda. Je mně líto, že v Kyjově není důstojný jmenovitý seznam obětí druhé světové války. Něco je na hřbitově, něco je u sklárny, něco je na Kameňáku…

Pak jsi ještě hodně fandil rozhledně na Stražovjáku, že?
No vidíš to, to byla taky velká škoda. To jsem sem dotáhl tenkrát Pitharta, který byl šéfem senátu a další, všem se to moc líbilo a vlastně všecko bylo nachystané. Ale jeden starosta si postavil hlavu a celé to šlo ze stolu. Mikroregion Babí Lom tam už měl dokonce přímo na to koupený i pozemek.

Dědo, díky, budeme se pomalu loučit. Zajímalo by mě na závěr, co se ti podle tebe tady z těch věcí fakt povedlo, na co jsi hrdý?
Tož, že jsem se ze svojí původní technické oblasti převeksloval tady na tu sociálně-humanitární činnost. To vlastně inicioval Jenda, můj nejmladší zdravotně postižený syn. No a já jsem se těch padesát roků, co žil, snažil nebýt lhostejný, pasivní. To se dočteš aj v té knížce, co jsem ti teď dal. („Dialogy ve zpětném zrcátku“ od Marie Budíkové, pozn red.)

A naopak co se nepovedlo nebo neuskutečnilo?
No hlavně - nebo zatím - ten památník.  

Dědo, moc děkuju za rozhovor. 
Dobře, tak už  jeď za rodinkou. 

S Vladimírem Výletou si povídal Vojtěch Výleta.